4. část textu vynechaná z Černého jezdce. Text byl původně na současné straně 37.

18.07.2015 13:00

Luccile se podívala na zraněného Damiana ležícího na posteli.

    "To nemyslíš vážně! Co jsem ti udělala?" zaprotestovala. "Proč zrovna on? To sis nemohla vymyslet někoho jiného?"

    "Ale no, tak!" konejšila ji Elena, která námitky tak nějak očekávala. "Vím, že je to pruda, ale..."

    "Pruda?" přerušila ji Luccile. "Co to prosím tě používáš za výrazy?"

    "Takhle se dáma nechová!" řekly obě najednou a obě se svorně zasmály.

    "Já vím, je na zabití, ale potřebuju, aby ses o něj postarala. Prosím! Potřebuju minimalizovat škody."

    "Kolik toho ví?" zeptala se Luccile.

    "Příliš."

    "Co Aška?"

Elena se ušklíbla: "Asi mě zabije, ale neuděláš nic." Eleně do smíchu moc nebylo, ale Luccile se zasmála: "Mám povolení mu to osladit?"

    "Buď tak hodná."


            Hovor s otcem neproběhl tak, jak předpokládala. Ve své podstatě byl velmi věcný. Otec si ji sice celou dobu podezřívavě prohlížel, ale ptal se jen obecně. Nakonec usoudila, že bude bezpečnější říct mu celou
pravdu. Víceméně. Vynechala jen pár nepodstatných detailů. Většinou ty, na které se přímo nezeptal. Vlastně se neptal skoro na nic.

            Nejlepší obranou je útok. Tak to alespoň často říkala matka. Elena měla v úmyslu se tou radou řídit do puntíku. Vyšla z otcovy pracovny a vyhledala Ašku. Nenechala ji ani se nadechnout.

    "Potřebuji radu, matko. Na lovu jsme byli napadeni Černým. Damian se mi pokoušel pomoci. Bohůmžel se tak ocitl ve špatnou dobu na špatném místě a viděl, jak jsem Černého zabila. Neměla jsem jinou možnost, než Damiana zachránit, leda že bych ho nechala úmyslně zemřít a k tomu jsem nebyla vychována. Donutila jsem ho
přísahat mi věrnost a zařadila jej do své gardy. Prozatím se o něj stará Luccile, než se uzdraví. Ocenila bych tvou radu, co s ním mám dělat dál." Chvíli bylo překvapené ticho, zatímco se Aška pokoušela vstřebat informace, které ze sebe Elena vysypala, aniž by byť jen pozdravila.

    "Jsi příliš zbrklá!" pokárala ji matka.

    "Měla jsem ho nechat umřít?" bránila se Elena.

    "Nemělas ho přijímat do své gardy. Je to nebezpečné! Dozví se tak mnohem víc, než už ví a nevíme, zda se mu dá věřit." To Elenu poněkud zaskočilo. Proč ho na ni matka tedy nasadila, když se mu nedá věřit? Nahlas to ale neřekla. Nechtěla se s matkou hádat. Zaťala lícní svaly, sklopila téměř pokorně hlavu a mlčela. Aška
ji napruženě pozorovala. Podobný obrat událostí nepředpokládala. Neměla Elenu pod kontrolou a to ji znepokojovalo. Kdyby alespoň věděla, co se tomu dítěti honí hlavou! Kdyby tušila, co od dcery může čekat!

    "Co tě to u bohů napadlo?" obořila se na ni.

    "Potřebovala jsem si zajistit jeho okamžitou mlčenlivost," odvětila Elena velmi klidně, téměř nepřítomně. Tón jejího hlasu Ašku zarazil. Prudce se po dceři otočila. Elena najednou stála u okna a zamyšleně se dívala dolů na nádvoří.

    "Na co se to díváš?" štěkla Aška a přešla ke své dceři, aby se jí podívala přes rameno. Elena ukázala bradou na nádvoří. V jeho středu, a Elena by přísahala, že v přesném matematickém středu, stála vysoká štíhlá postava
zahalena dlouhým černým pláštěm s kápí, opřená o dlouhou sukovitou berlu.

    "Kdo je to?"

    "Breta," odpověděla Elena stále poněkud nepřítomně. Aniž by z Brety spustila oči, rychle matce popsala scénu z vesnice.

   "Myslím, že je Adragonka ... svým způsobem," dokončila po krátké odmlce. Aška se otočila na podpatku a téměř vyběhla z místnosti.

   "Zajímavé," utrousila Elena a přes rty jí přeběhl lehký úsměv. Ještě chvíli stála u okna, pak se pomalu, klidně a velmi elegantně a důstojně vydala do svých komnat. Držení těla hodné princezny.

            Aška šla tak rychle, jak jen mohla, aniž by vypadala, že běží. Nebyla si jista, co ji znepokojilo a to ji pohánělo ještě více. Adragonka? Proč si to Elena myslela? Adragonka svým způsobem? Zvláštní formulace, ale Elena měla již od malička talent na to udeřit hřebík na hlavičku, přesně charakterizovat to, co bylo pro někoho typické, to co se dělo, nebo bylo naopak zvláštní. Elena přitahovala divné lidi. Objevovali se kolem ní a ona je vodila domů jako ztracená štěňata. O to zvláštnější ale bylo, že tuto ženu nechala stát uprostřed nepřátelské vesnice a jednoduše čekala, co se bude dít dál. A jak se ta žena dostala doprostřed nádvoří? Copak ji stráže nezastavily? Proč si jí nikdo nevšímal?

           

    "Kam se de, kam se de?" vynořil se za Elenou Michael.

    "Nemáš mít volno?" opáčila.

    "Potřebuju mít věci pod kontrolou."

    "A já že zachraňuju svět?" čílila se naoko.

   "No, někdo ho musí zachránit před tebou, ne?!" zkonstatoval klidně a zakousl se do jablka. Vytáhla obočí tak vysoko, až jí zmizelo ve vlasech, a nevěřícně zavrtěla hlavou.

   "Asi ti zařídím několik soukromých hodin u svého osobního učitele etikety, jsi drzý." Nasadila téměř arogantní výraz.

   "Ten obličej ještě budeš muset natrénovat. Moc ti to nejde. Třeba by pomohl tvůj soukromý učitel etikety," opáčil a ona se na něj ušklíbla.

   "Takže kam se de?"

   "Do komnat, převléknout, udělat ze sebe dámu."

   "A co ta ženská na nádvoří?" Zvládl se zeptat téměř nezúčastněně a znovu se zakousl do jablka. Elena se lehce pousmála.

   "Tentokrát to nebudu já, kdo přitáhne domů zatoulané štěně." Chvíli bylo ticho, zatímco se Michael pokoušel přijít na to, jestli je to náhodná formulace, nebo jestli...

   "Hele, výsosti, já to tak nem..."

   "I když v případě Brety se obávám, že se jedná spíše o zatoulaného vlka, nebo něco mnohem nebezpečnějšího," ignorovala ho vesele. Michael se zamyslel.

   "Ušlo mi něco?"

   "Ani ne." Na chvíli se odmlčela a po chvíli dodala: "Jen tušení."

            Zavřela za sebou dveře do komnat. Opřel se o zeď a dojedl v klidu jablko. I on měl tušení. Hra na dámu jí dlouho nevydrží. Hlavou se jí toho honilo příliš mnoho, aby dokázala klidně sedět byť jen několik minut.
Potřebovala ...Dveře se otevřely, netrvalo jí to ani tři minuty. Vlasy měla spletené do velmi složitého copu, oči zvýrazněné kohlem, její jediné dvě marnivosti, dříve umouněnou tvář umytou. Byla oblečená do nové černé haleny a kalhot, ses uvázaný kolem pasu jako šerpu. Zazubil se na ni.


            Bylo složité být nenápadná, když měla za zadkem členy své gardy. Ve skutečnosti bylo jednoduše složité být nenápadná. Drobné zrzavé děvče v sedle obrovského válečného hřebce nešlo přehlédnout. Elena poplácala Aškenta po šíji, uplatila ho křížalou a chvíli na něj tiše mluvila. Pak osedlala Naziru, která byla přeci jen o něco méně křiklavá. Odněkud se vyloupl Nef. Opřel se o sloup vedlejšího stání a čekal. Elena k němu zvedla oči, usmála se, ale jinak mu nevěnovala pozornost. Musela ocenit Michaelovy schopnosti. Bylo to tak trochu jako jeho vlastní magie. Dokázal zařídit, aby se členové její gardy objevovali tam, kde bylo třeba a kdy bylo třeba, aniž by se v tom zjevně angažoval.

            Zajímalo ji, odkud Breta přišla. Zajímalo ji, kdo ta žena je. Nef se bude hodit. Z její gardy byl totiž nejlepší stopař. Ve třech budou mít větší šanci něco najít. Nenamáhali se hledat její stopy okolo města. Věděli, kudy přišla, sledovala kavalkádu lovců. Začali hledat až kolem vesnice, kde ji poprvé viděli. Bylo už docela pozdě a brzy se začalo smrákat. Nenašli nic. To se sice dalo předpokládat, ale Eleně to udělalo vrásky na čele.

            Michael se opřel o hrušku sedla a podíval se na temný stín, o kterém věděl, že je Elena.

   "Tohle nemá vejšku. Měli bysme se vrátit," zkonstatoval.

   "Hm."

   "Mezi stopama vesničanů prakticky nemáme šanci nic najít, nemůžeme si bejt jistý, jak její stopa vypadá," podpořil jeho názor Nef.

   "A je tma. Tady by pomohli leda psi," doplnil Michael.

   "Který nemáme. Ale stejně by nám byli bez pachový stopy na nic." Elena mlčela. Zamyšleně hleděla do tmy. Michael čekal. Tuhle její nehybnost znal. Takhle v klidu dokázala být jen tehdy, když jí mozek jel na plné obrátky. Myslela na to, jak ji Charlik učil vnímat jako drak. Vzpomínala na to, jak svět vypadal dračíma očima v Temném Hvozdě. Pachová stopa? Lidský čich by ji jistě nezaznamenal, ale ... Když poprvé uviděla Bretu, došla přeci až k ní. Byla dostatečně blízko, aby zaznamenala nějakou vůni, či pach? Přehodila nohu přes hrušku sedla a svezla se na zem. Nazira nebyla Aškent, mohla by začít jančit, kdyby se jí v sedle bez varování objevil drak. Na Michaela ze tmy zazářil pár zelenomodrých očí s protáhlými zorničkami. Kran neklidně přešlápl a frkl, Nazira zaržála a cukla. Elena její otěže hodila Michaelovi a poodešla několik kroků. Pokusila se vytěsnit všechny zvuky, uvědomit si scénu s Bretou, Bretu. Pokusila se soustředit na pachy. Chvíli se nic nedělo. A pak to bylo jako rána do hlavy. Zavrávorala. Pustila do svého vnímání okolní svět. Podivná směsice palčivého pachu Černého, člověčiny a zvláštní kořeněné vůně trochu ustoupila, ale zůstala v Elenině mozku jako vypálená stopa. Celý svět okolo ní se změnil. Chvíli stála a potácela se. Její oči se pokoušely vnímat svět pachů a mozku chvíli trvalo, než chytil krok.

   "Eli?" Zeptal se opatrně Michael. Otočila se na něj a do zorného pole se jí dostala Nazira. Vypadala jako hora velmi chutného masa. Elena odvrátila zrak a těžce polkla. Rozeběhla se. Michael s Nefem ji na koních následovali.

        Začala kroužit okolo vesnice, hledala. Pak najednou její oči ucítily stopy. Změnila směr. Ty stopy ve tmě zářily jako řádka loučí, bylo snadné je sledovat. Byly divné. Mířily přímo, jakoby ten, kdo je zanechal, věděl, kam jde. Michael s Nefem měli v sedle svých koní problém držet s ní
v houstnoucí tmě a mezi stromy krok.


            "Eleno, koně jsou unavení." Odvážil se konečně Michael. Schylovalo se k ránu, Elena běžela již několik hodin bez zastávky a koně klusali za ní. Berberští váleční koně vydrželi hodně, ale cítil, jak se na Kranově šíji začíná objevovat pot, on sám začínal být unavený a to neběžel. Elena nereagovala.

   "Koně jsou unavení?" houkl na něj potichu Nef.

   "Jak jinak ji chceš zastavit?" vysvětlil Michael. Věděl, že říci jí, aby zastavila, nemá smysl.

   "Jak dlouho to může vydržet?"

   "To nehodlám zjišťovat!" Pobídl Krana do cvalu, aby se dostal Eleně po bok. "Eli, zastav! Koně už nemůžou!" křikl na ni. Nic. Běžela dál. "Eleno!" křikl z novu. Udělala ještě několik kroků a zastavila. Otočila k němu oči.
Dýchala rovnoměrně, jako by ani neběžela.

   "Co?" znělo to spíš jako zavrčení.

  "Koně jsou unavený, musíme si odpočinout," opakoval trpělivě Michael. Podívala se zpět na stopy, pak na nebe, které pomalu začínalo měnit barvu. Vzduchem zasvištěl nůž a zabodl se těsně vedle jedné ze šlápot. Eleniny oči se pomalu proměnily. Odvrátil pohled, aby to neviděl.

   "Do háje!" zamumlala a sesula se vyčerpaně do sedu. Michael sesedl, Nef ho následoval.

   "Jdem spát," zavelel Michael.

   "Mám hlad," zaprotestovala.


            "Ocenil bych, kdybys takhle nevyváděla," zkonstatoval hned, jak se probudila. Promnula si rukama oči a zrekognoskovala terén.

   "I tobě dobré ráno," pozdravila.

   "Myslím to vážně."

   "Tenhle hovor už jsme vedli."

   "A ne jednou. Povedeme ho pořád dokola, dokud to nepochopíš." Podal jí horkou kávu.

   "Je mi fajn. Koukal Nef na ty stopy?" ignorovala ho.

   "Nemysli si, že se z toho tak snadno vykroutíš."

   "Jo, to je fakt. Příště ti na ty koně nenaletím."

   "Měla bys být zodpovědnější."

   "Ano, mami."

   "Jakej je plán?" zeptal se Nef, který se přiloudal z lesa. Podal Eleně její nůž. Začala se sbírat, balit deku.

   "Zkusíme ji ještě chvíli sledovat, ať máme lepší představu, odkud přišla," oznámila jim. Oba muži se po sobě podívali.

   "Nebudou nás postrádat?" zeptal se Michael. Elena se nad tím zamyslela.

  "Půl dne a pak se vrátíme," rozhodla.

  "Bude to k něčemu?" chtěl vědět.

   "Chci si jen potvrdit směr."

   "Bude to k něčemu?" opakoval Michael.

   "Musíš mi pořád odporovat?"

   "Jen se ptám."

   "Hm. Za pár hodin to bude stejně jedno, bude pršet. Koukals na ty stopy, Nefe?

   "Jo," utrousil Nef. Plést se mezi ty dva se nevyplácelo.

   "Co v nich vidíš?" doplnila otázku princezna.

   "No, ..." začal Nef a pak bylo chvíli ticho. "Ukážu vám to."

            Elena se podívala na stopy. V denním světle, lidskýma očima vypadaly jinak.

   "Kus jsem je sledoval. Šla přímo, věděla, kam jde. Vidíte tenhle dolík? Měla berlu, ne? Opírá se o ni, jako o hůl. Přenáší na ni část váhy, jako by ulevovala nohám. Tipoval bych, že šla hodně dlouho. Vybírá si, kudy jde. Sice nemění výrazně směr, ale pohybuje se opatrně. Nešlape zbytečně na větvičky. Kde může jít po kamenech, jde po kamenech. Tam kus dál je potok. Šla kus vodou. Skrývá svoje stopy. Na druhou stranu, nedaleko odtud je cesta. Na cestě je spousta stop, tam by se sledovala mnohem hůř. Ale ona šla podél cesty tak, aby ji nikdo
neviděl. Rozhodně ví, co dělá. A ještě jedna věc. Je sice unavená, ale pohybuje se jako šelma."

   "Jak dobře se ty stopy sledovaly?" zeptala se Elena, která měla nad nosem ustaranou vrásku. Nef se na ni podíval trochu nechápavě, ale nakonec odpověděl: "blbě. Dalo mi to zabrat. Tam, kdes zabodla ten nůž, jsem musel chvíli hledat, než jsem našel otisk nohy."

   "Dostal ses dál než k tomu potoku?"

   "Ne, musel bych víc hledat a řek jsem si, že se raději vrátím," pokrčil rameny Nef. Elena se narovnala a zamyšleně se podívala směrem, odkud Breta přišla.

   "Jedem domů," prohlásila a otočila se na patě. Nef se zmateně podíval na Michaela.

   "Tohle mi dělá pořád," pokrčil nezúčastněně rameny Michael.

   "Tos mi toho teda řek," postěžoval si Nef.

   "Jestli vám to neušlo, pořád tu jsem. Jedete?" ozvala se Eli. Podívali se po sobě, oba jen tak pokrčili rameny a nasedli.

   "Víc toho asi stejně nezjistíme. Bude pršet a pak ty stopy nebudu schopná sledovat ani já podle pachu. A mám povinnosti."

   "Najednou!" Elena sekla po Michaelovi pohledem.

   "Co jsme vlastně zjistili?" vstoupil do hovoru Nef. Eleně se nad nosem znovu objevila ta ustaraná vráska.

   "Nevíme, jestli je spojitost mezi Bretou a tím Černým. Rozhodně tu ale není náhodou. Má nějaký důvod tu být a to se mi nelíbí. A věděla, kdo jsem."

    Michael zbystřil. "A ví taky, co jsi?" Chvíli bylo ticho.

   "Jak to mám vědět?" Celé jí to vrtalo hlavou.