Původní začátek první kapitoly Černého jezdce, který v knize nenajdete.

23.06.2015 00:26

Domov sladký neznámý

V jistých ohledech byl návrat domů snadný. Krajina se sice měnila, ale zůstávala pohodlně známá. Lidé se povětšinou chovali tak, jak očekávala. Berberské zvyky jí byly vlastní a lidská povaha v základních aspektech všude stejná. Musela si jenom zvyknout a začít se chovat, jako že je doma mezi svými, ne ostražitě, jako by byla na nepřátelském území. Ovšem i domov si musel znovu zvykat na ni. Lidé se nemohli rozhodnout, jestli je Elena jejich princezna, nebo podivný cizinec. S tím si ale uměla poradit.

           V jistých ohledech to ovšem zase tak jednoduché nebylo. Především tu byl otec. Už dávno zapomněla na jeho ... dvojí tvář. Na jednu stranu byl laskavý a milující, na druhou přísný, nesmlouvavý, ostrý jako břitva, válečník a král. Ti dva se ne vždy shodli a pak většinou vítězil král, což mohlo být poměrně problematické. Před otcem měla respekt. Velký respekt. Při hovorech s ním si vždy připadala jako malé dítě a, i když by to nikdy nikomu nepřiznala, svým způsobem se ho bála. Před ním byla nejistá, plachá i ostražitá, našlapovala opatrně a i přes to se často dostávala do úzkých. Bylo to hlavně proto, že nevěděla, do jaké míry ho matka informovala o ... magii a tak. Často z toho vznikaly konfliktní situace. Těch osm let, co se neviděli, jejich vztahu rozhodně neprospělo stejně jako fakt, že mezi nimi leželo velké tajemství.

           Seděla v židli proti jeho stolu a měla pocit, že jí opěradlo vrostlo do zad. Tak tuhá měla záda.

          "Tvůj včerejší hovor s matkou ...," nedokončil větu. Nemusel. Ale ona mu nehodlala pomáhat. Byla to ožehavá situace. Nemínila si pod sebou podřezávat větev. Mlčela.

          "Tvé chování nebylo příliš vhodné," vytkl jí. Mlčela. Dívala se mu zpříma do očí, tvář zaťatou v neutrálním výrazu. Soustředila se na to, aby v sobě potlačila touhu utéct a schovat se. Nesmí se nechat vytočit jako včera. Chtěla by se obhájit, ale věděla, že to nemá příliš smysl. Ještě by řekla něco nevhodného. Opět. Sklopila oči. Otce bylo lepší neprovokovat. V tomhle byl jako většina šelem. Pohled do očí by si mohl vyložit jako výzvu na souboj. Opřel se s rukama spjatýma pod bradou.

          "Povíš mi o tom?" zeptal se.

          "O čem?"

          "Proč jsi byla na matku tak příkrá?"

          Elena pokrčila rameny. Po chvíli ticha zahodila logiku, zvedla pohled a podívala se otci znovu rovnou do očí: "Vše už bylo řečeno. Pokud mi neporozuměla, víc dělat nemohu," odvětila tónem své matky.

         "Jsi zatvrzelá. Ptám se tě já, ne ona."

         "Myslela jsem, že jsem se před lety rozhodla sama, ale nebylo tomu tak. Bylo rozhodnuto za mě. Matka mi řekla jen to, co chtěla, abych věděla. Úmyslně vynechala velké množství relevantních informací." Začínal se v ní probouzet vztek. Byla si až příliš dobře vědoma toho, že se v ní ozývá malé dítě, které muselo bojovat o místo na slunci mezi cizími lidmi, kteří měli být její rodinou. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Král ji pozoroval. To, že se snaží uklidnit, mu neuniklo.

         "Bylas dítě. Rodiče mají povinnost rozhodovat o svých dětech."

         "To na věci nic nemění, otče."

         Usmál se, ale byl to velmi chladný úsměv. "Měl bys o tom mluvit s ní," dodala.

         "Chci znát i tvůj pohled na věc," trval na svém. Znovu to pokrčení ramen. Že by mu nevěřila? Byla tolik podobná své matce. To hrdé držení hlavy, ladná křivka šíje. Jen ty usměvavé vrásky kolem očí a samozřejmě rudou záplavu vlasů měla navíc.

         "Nepřísluší mi prozrazovat matčina tajemství," rozhodla se promluvit. Reagoval opět jen chladným úsměvem.

         "Mluvíme tu hlavně o tvých tajemstvích. Jsem si jist, že si s tím dokážeš adekvátně poradit," oponoval.

         "Není o čem mluvit."

         "Jsem přesvědčen o opaku." A tak se dočkal dalšího pokrčení ramen. Nevydržela to až po velmi dlouhém mlčení.

         "I přes mou moc a získané zkušenosti matka nevěří mému úsudku. Nevěří mně. Je přesvědčena, že jsem stále nesvéprávné dítě a že nejsem schopna ovládat svou sílu a správně ji využít. Po tom všem, čím jsem si prošla a co jsem dokázala, mi nedůvěřuje. Trestá mě za to, že sama ponechala mou výchovu v rukách jiných a nevyšlo to tak, jak si představovala. Podle mého, pokud se matce nelíbí, co ze mě vyrostlo, je na vině stejně, jako moji vychovatelé."

          "Poukazuješ na to, čím sis prošla. Poslouchám." Překvapivě přešel její poměrně odvážnou kritiku matky. V odpověď jen zavrtěla hlavou. Lícní svaly měla zaťaté.

          "Chováš se jako zarputilé, vzdorovité dítě, má drahá. Jak tě tedy máme brát jinak?" zněl lehce podrážděně.

          "Je-li to skutečně tak, jsem-li stále malým dítětem, na mém názoru i nadále nezáleží a není tedy o čem mluvit. Omluvíš mě, otče?" Použila jeho vlastní tón, jeho vlastní způsob oznámení formou otázky. Bylo to znepokojivé. Vstala, udělala ukázkové pukrle a klidným krokem zamířila ke dveřím.

         "Pospícháš někam?" zeptal se o něco ledověji, než měl v úmyslu. Otočila se zpět.

         "Jistě! Je na čase zjistit, co všechno se tu změnilo," odpověděla téměř vesele.

         "Ještě jsme neskončili!" přikázal.

         "Ale ano otče, skončili. Nemám k této věci co říct. Promluv si s matkou. Její tajemství jsou jen její k prozrazení." Opět se obrátila k odchodu a udělala dalších několik kroků, než ji znovu zastavil slovy: "Jak si můžeš být tak jista, že jsou to pro mě tajemství?"

         Tentokrát se usmála ona a byl to velmi znepokojivý úsměv.

         "Pak není nejmenší důvod, proč bys s Aškou nemohl mluvit a posléze přijít s poněkud konkrétnějšími otázkami. Poznám, že ze mě někdo tahá informace, drahý otče." Při hovoru se vydala zpět k jeho stolu. Obešla jej, a když domluvila, políbila krále Jana na tvář a poněkud nečekaně jej objala. Pak se jednoduše otočila na podpatku a odešla. Zavrtěl trochu nevěřícně hlavou. Netěšilo jej, že si tento rozhovor bude muset zopakovat. Zneklidňovalo ho, že mu dcera tak usilovně vzdoruje. Rozčilovalo ho, že jí ani trochu nerozumí. Měl to ale čekat. O Ašce věděl sice dost, i o jejím původu, ale stále byla bílá místa, o kterých jednoduše nemluvili. Teď před ním měl tajemství i tenhle zarputilý žabec. Četl sice pečlivě všechny její dopisy, ale ve většině byl podtext, který sice cítil, ale nedokázal rozluštit.


          Áron naštěstí nesdílel Janův názor ... na mnoho věcí. Cvičiště bylo jeho. Když se Elena v Michaelově doprovodu objevila na jeho hraně, Áron se na ni usmál. Byl to spíš takový vzdálený náznak úsměvu, ale u Árona znamenal výrazný projev emocí. Elenu očekával. Dalo by se říci, že ji na cvičiště pozval. Na hostině k ní přistoupil a doslova na půl huby utrousil: "Mě neoklameš. V Arkasu jsi se vyhla všem bojovým soutěžím. Chci vědět, co ses v té dívčí škole naučila." Tehdy nehnula ani brvou.

         Teď se zhluboka nadechla. Nechala pachy cvičiště proniknout do všech buněk ve svém těle a přimhouřila oči. Byla doma! Konečně byla doma! Na rtech se jí usadil lehký, spokojený úsměv. S traky v rukách se s Michaelem postavili proti sobě a dali se do mírného, neagresivního tréninku. Snažili se příliš nepoutat pozornost, ale nijak výrazně se jim to nedařilo. Po chvíli se k nim přimotal Áron. Vstoupil do prostoru, kterým svištěly dva traky, aniž by si dělal starosti, že může kdykoliv nějakou schytat. Oba se k němu otočili. Zatímco Elena se dívala na Árona, Michael se koukal spíše za něj. Stál tam berberský válečník s bojovou tyčí v ruce. Michael si ho pamatoval. Už před osmi lety to byl vynikající bojovník.

         "Toho oťukávání bylo dost. Na tomto cvičišti si nehrajeme," zkonstatoval Áron a kývl na muže, který jej doprovázel. Michael se na Elenu zazubil.

          "Buď tak hodná a snaž se, abych z toho já nevyšel jako bábovka," uslyšela ho ve své hlavě a pozvedla obočí, jako by nechápala, o čem to mluví.

          "Naklepej mu pěkně kejty!" dodal. Pak jen pokrčil rameny a vydal se mimo cvičný prostor.

          "Já bych to nedělal," utrousil k Berberovi, který ho míjel se samolibým úsměvem na tváři. Eleně cukly koutky. Lhostejně se opřela o trak, pravou ruku někde u středu tyče, levou položenou dlaní na její špičce, loket volně visící dolů. Vypadala nonšalantně. Pozorovala svého protivníka, jak se pohybuje, jak drží trak, jeho oči. Aniž by si toho všiml, přenesla váhu na levou nohu. Pravou špičku jen lehce vytočila ven.

           "Dostane na držku," zahuhlal Michael vesele. Áron mu věnoval krátký pohled a pak se soustředil na Elenu a jejího soka. Kolem nich se začal soustřeďovat hlouček zvědavých bojovníků. Elena se sladce usmála. Doby, kdy se bála, že jí někdo vypráší kožich, byly dávno minulé. Měla převahu minimálně v tom, že ovládala více stylů boje. Musí si jen dát pozor, aby nepoužívala ty pohyby, které by mohly vyvolat otázky. Kolem jejího malého kusu světa se shromáždilo velké obecenstvo. Ice, Berber, kterého proti ní Áron postavil, se lehce uklonil, aby pozdravil protivníka, a aniž by čekal na odpověď, zaútočil. Áron chtěl vidět, co Elena dokáže. Jak se Ice pohnul, Elena obloukem posunula pravou nohu za sebe, zároveň šla do podřepu, zvedla tyč ze země, zatočila jí a švihla po Iceových holeních. Jak se pohyboval kupředu, padl jako podťatý. Okamžitě se překulil, aby se dostal z jejího dosahu a vyskočil na nohy. Stále ještě měl na tváři úšklebek a v koutku úst sežvýkaný doutník, ale už se pohyboval o něco opatrněji. Áron přimhouřil oči. Najednou šlo vše ráz na ráz. Vzduchem svištěly traky, jedna rána pronásledovala druhou, oba bojovníci okolo sebe s lehkostí tančili, uskakovali a útočili. Obecenstvo je nadšeně povzbuzovalo. Ať se Ice snažil sebevíc, a jeho útoky nepostrádaly ani rychlost, eleganci, ani vynalézavost a účinnost, proti tančící, lehkonohé Eleně, která unikala jeho ranám a zasypávala jej těmi svými, neměl nejmenší šanci. Viditelně se tím malým představením velmi dobře bavila.

            Ice zaútočil. Elena byla v polovině otočky, kterou se vyhýbala jeho předešlé ráně. Nejdřív vzduchem proletěl Iceův trak a pak Ice. Přeletěl část cvičiště velmi rychle, poměrně nízko nad zemí a velmi neelegantně. Přistál k nohám jásajícího obecenstva. Zaklel a začal se hrabat na nohy. Michael mu podal ruku, aby mu pomohl vstát.

            "Já řikal, že bych to nedělal!" ušklíbl se na něj vesele. Elena se znovu nonšalantně opřela o trak.

            "Kurva, jak to udělala!" Ulevil si Ice a rekognoskoval škody. "Proletěl sem vzduchem jako hadrovej panák." Někdo mu s pobaveným úsměvem podal jeho trak. Byl nalomený.

            "Sem si řikal, že jsem na něm přistál. Klika, že jsem si ho nebodnul do ...," uvědomil si, že je na cvičišti dáma a zarazil se. "No, ehm, víte kam," dodal znechuceně. Podíval se na Árona a pokrčil rameny. Tohle vážně nemělo smysl. Vytáhl odněkud z haleny mírně pochroumaný nedopalek doutníku, protože o ten původní přišel, vsunul jej mezi zuby a zapálil si.


 "Hezký!" zkonstatoval Michael, když spolu odcházeli z cvičiště.

             "Byla to psina," zazubila se Elena vesele.

             "No, pár chybiček se ti tam vloudilo," vytkl jí.

             "Jistě?"

             "Si piš. Dva údery moc berbersky nevypadaly."

             "Jen dva?"

             "Nemělo by se ti to stávat," káral ji, ale koutky mu cukaly. Nebyla sama, kdo se tím celým bavil.

             "Prdlajs, byl jen jeden, ten poslední," odporovala mu.

             "To na věci nic nemění. Nemůžeš házet dospělýma chlapama jako hadrovou panenkou," pokusil se znít káravě.

             "Já jím nehodila. Naběhl si sám. Jen jsem využila jeho váhu a kinetickou energii."

             "He?" nechápal Michael.

             "Kdyby byl lehčí, tak hezky by neletěl."

             "Plachtil teda pěkně," zubil se Michael.

             "Vydržel docela dlouho, že?

             "Vybral ho Áron."

             "Líbí se mi."

             "Neni na tebe trochu starej?" podivil se Michael.

             "Cože?"

             "Že je na tebe starej."

             "Přestaneš ty někdy myslet na blbosti? Nelíbí se mi jako chlap, ale jako bojovník. Co takhle rozšířit gardu?" řekla o něco vážněji.

             "Myslíš jako, než to někdo udělá za nás?"

             "To by si nedovolili, ale přesně tak to myslím."

             "Je starej," hudral Michael.

             "A zkušený."

             "No, bezva!" zašklebil se na ni. "Nemohla bys aspoň pro jednou vybrat někoho, kdo nebude takovej exot?"

             "Exot?"

             "Ta tvoje garda je hrozná sbírka divnejch lidí."

             "Tebou počínaje?"

             "Si piš!" Oba se rozesmáli.


 No, a pak tu byl Filip. Jako vždy byl přímý až hrůza.

             "Tak jak to teda bylo?" zeptal se, když konečně zpomalila z trysku do klusu.

             "Co jako?"

             "Odjedeš do školy pro mladé dámy, osm let o tobě skoro nikdo nic neví a pak se najednou vrátíš a jezdíš, střílíš a s mečem zacházíš líp, než kdokoliv z nás. Trochu divná škola pro dámy, nezdá se ti?"

             "Zároveň lépe tancuji, zdokonalila jsem se v několika jazycích a výrazně jsem zapracovala na svých léčitelských schopnostech," odvětila důstojně.

             "Vyhýbáš se odpovědi!" Pohrozil jí prstem a ona se vesele zasmála.

             "Výuka diplomacie byla rovněž součástí výuky."

             "Prdlajs diplomacie, usilovně mlžíš," obvinil ji.

             "Zbytečně hledáš záhady tam, kde nejsou."

             "Nejsem slepej, něco se tu děje."

             "Z toho, že bys byl slepý, tě nikdo nepodezřívá. Jen máš mezery ve vzdělání a kladeš nevhodné otázky."

             "Jinak řečeno: nehrab se v tom," zabrblal a ona se na něj ušklíbla.

             "Dívčí škola, dívčí tajemství, nic pro kluka," zubila se na něj.

             "Nejsem kluk, jsem berberský bojovník!" ohradil se a ona se zasmála.

             "Tak se ukaž, bojovníku!" popíchla ho a pobídla koně znovu do trysku. Tohle si sice už jednou vyjasnili při závodě v Arkasu, ale nebylo nad pořádné sourozenecké pošťuchování. Tohle jí chybělo! Filip byl sice až nebezpečně přímý, ale také věděl, kdy má držet pusu a krok. Až bude Elena chtít, tak mu to všechno poví. Možná. Teď si hlavně nezlámat vaz. A užít si trochu srandy.